Odmala obdivuju lidi, kteří umí něco, na co moje síly nestačí. Takže si vlastně vážím skoro všech. A myslím, že nejvíce těch, co vyrábějí elektřinu. Jako dítě školou povinné jsem si to totiž představoval jako hroznou dřinu.
Není divu, vždyť prvním ponaučením na toto téma bylo, že ta neviditelná, ale citelná energie vzniká třením ebonitové tyče jakousi kožešinou. Dnes už pochopitelně vím, že světlo svítí, rádio hraje a chladnička chladí ne proto, že kdesi v elektrárně armáda chlapíků leští nějaké tyče. Moje úcta a můj obdiv k těm, co ten záhadný element dokážou vyrobit a dokonce distribuovat a prodávat, se však nijak nezmenšily.
Asi nejtěžší ze všeho je představit si doby, kdy lidé elektřinu vůbec neznali. Je sice možné, že nikomu nechyběla, neboť nikdo netušil, jaký by to mohlo přinést užitek. Dovedu si dokonce představit ledový klid ortodoxního chalupáře, který i dnes přede spokojeností při petrolejce a praskajícím krbu bez jediného elektrospotřebiče, ale silně pochybuju, že po návratu do civilizace nesáhne po všudypřítomných spotřebičích energie. Možná si to všichni neuvědomujeme, ale život nás všech značně závisí od toho, jakou energií sami vládneme.
No a abychom nějakou měli a možná občas z ní i něco rozdali, nejprve se jí musíme zásobit. A na to potřebujeme zdroje, které jsou kupodivu všude kolem nás: slunce, vítr, zuhelnatělé zbytky živočichů a ropa kdesi pod povrchem, síla tekoucí vody, to vše dovedou šikovní lidé využít a přeměnit na energii, která svítí, hřeje, sytí nás a spojuje se světem... Na každý, i ten nejnepatrnější projev života je třeba nějaká energie. Ale dokud je nám teplo, dokud se nám dobře dýchá a máme co jíst, máme jí dostatek. Na práci, na zábavu, zkrátka na život.
Tedy na to, aby ta skoro nepředstavitelná chemická fabrika v nás pracovala, jak je třeba.
Až do chvíle, kdy... Jistěže, nic netrvá věčně. A nikdo. Jenže naštěstí po nás přijdou další, kteří tu budou do té doby, dokud je neopustí i ten poslední zbytek energie. A nebo do doby, než začnou vysychat prameny a nám dojde, že už pomalu není z čeho čerpat, a že je nejvyšší čas začít rozumně hospodařit. To všechno mi přijde na mysl, když čtu, poslouchám či vidím, jak plýtváme, jak podivně hospodaříme. A myslím, že nám ani příliš nezáleží na těch, co přijdou po nás. Aby se měli kde dobíjet a aby sami oplývali teplem, energií, životem.
Aby se nemuseli postavit do čtyřstupů a leštit tyče.
